prof. MUDr. Miloš Táborský, CSc, FESC, FACC, MBA
Narodil se v roce 1962 v západočeské Sušici. Vystudoval gymnázium ve Strakonicích a 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po ukončení studí absolvoval dlouhodobou stáž na I. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze pod vedením profesora Václava Kordače, prošel zahraničními stážemi v Německu a USA. Po složení atestace z vnitřního lékařství se mu stala osudnou kardiologie, resp. arytmologie v pražské Nemocnici Na Homolce. V roce 2008 se stal docentem na LF Masarykovy univerzity v Brně a v roce 2009 přednostou I. interní kliniky – kardiologické Fakultní nemocnice Olomouci a Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2015 je předsedou České kardiologické společnosti ČLS JEP. Mezi jeho největší profesní úspěchy patří zavedení srdeční resynchronizační léčby v ČR, je autorem řady odborných prací a také učebnic. Žije ve Slavkově u Brna, kromě kardiologie je jeho velkým koníčkem architektura, ale i vinařství a gastronomie. Je nadšeným kynologem, má desetiletého výmarského ohaře Arga.
Profesor Miloš Táborský: Olomoucká kardiologie má skvělý zvuk
Jeho pacienti neváhají sednout v Praze na vlak a rozjet se za ním přes celou republiku. Patří mezi uznávané české špičky v léčbě poruch srdečního rytmu, je přednostou kardiologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc a také předsedou České kardiologické společnosti. Odborné zkušenosti sbíral na zahraničních stážích v západní Evropě i v zámoří a moderní evropské trendy v léčbě onemocnění srdce a oběhové soustavy úspěšně zavádí rovněž v českém prostředí. Zastihnout profesora Miloše Táborského v nečinnosti, je téměř nemožné. Je neustále v pohybu. Stejně jako srdeční sval, který je předmětem jeho celoživotního profesního zájmu.
Pane profesore, pocházíte ze západních Čech, jaký je váš vztah k Olomouci?
Olomouc je pro mě nepochybně osudové místo. Za mé vzdělání v kardiologii na mezinárodním poli vděčím Olomouci, tedy přesněji řečeno profesoru Janu Luklovi, dlouholetému přednostovi I. interní kliniky olomoucké fakultní nemocnice a mému kamarádovi, který mě v polovině devadesátých let doporučil na stáž na univerzitu v německém Münsteru k profesoru Breithardtovi. Tato stáž v rozvinuté, funkční a technologicky velmi dobře vybavené univerzitní nemocnici byla pro mě motivací k dalšímu vzdělávání. Absolvoval jsem pak ještě odborné stáže v Lipsku na severozápadě Německa a také v americkém Bostonu. Musím znovu poděkovat profesoru Luklovi, že mi pomohl a využil svého osobního přátelství s profesorem Breithardtem. Bylo to v porevoluční době, která nahrávala dlouhodobým stážím lékařů z východní Evropy v tehdejším západoevropském zdravotnickém systému.
Do čela olomoucké kardiologie jste přišel už jako zkušený specialista z pražské Nemocnice Na Homolce. Jak k tomu došlo?
Do Olomouce jsem se vrátil oklikou před osmi lety. Tehdejší ředitel olomoucké fakultní nemocnice Radomír Maráček plánoval vytvořit nový koncept kardiologie a usoudil, že by se vedení tohoto oboru měl ujmout někdo zvenčí. Vyzval mě, abych se přihlásil do výběrového řízení na přednostu I. interní kliniky – kardiologické. Ten konkurz nebyl jednoduchý, protože jsem v něm soupeřil s velmi silnými osobnostmi, jako byl například právě můj přítel a učitel profesor Lukl a řada dalších. Ale konkurz jsem vyhrál a pro mě to byla další motivace, abych tehdy stagnující olomouckou kardiologii povznesl nejprve na českou a později i na evropskou úroveň. Osm let uběhlo velmi rychle, postupně se nám tyto cíle daří plnit, ale máme ještě hodně práce před sebou.
Když se ohlédnete zpět, kam se posunula olomoucká kardiologie za posledních několik let?
Olomouc je dnes mezi českými kardiocentry vnímána jako velmi výrazné kardiologické pracoviště. Když budu citovat profesora Petra Widímského (vedoucí lékař pražského kardiocentra FN Královské Vinohrady a bývalý předseda České kardiologické společnosti – pozn. red.), olomoucká kardiologická klinika se jako jediné mimopražské centrum snaží v oblasti klinické i vědecko-výzkumné držet krok s evropskou kardiologií. A to je moje vize. Univerzitní kardiologické pracoviště musí být velmi progresivní, dynamické, musí zavádět moderní technologie, novou léčbu, musí být neustále na špičce v daném oboru.
To jistě není snadné. Jaké kroky jsou pro kliniku nezbytné, aby mohla udržovat kontakt se špičkou v oboru?
Je třeba investovat do personálu, stabilizovat tým, omladit ho a vidět perspektivu na dalších deset let. Jsem velmi rád, že se nám letos ve spolupráci s vedením nemocnice podařilo získat čtyři nové lékaře, dva už mají atestaci z kardiologie, dva jsou před atestací. Jsme nyní věkovým průměrem jedním z nejmladších kardiologických pracovišť u nás. Čeká nás další restrukturalizace kliniky, která je pro nás zásadní. Ambulantní i lůžková část zůstane ve stávajících prostorách, ale v rámci rekonstrukce nejstarší budovy Františka Josefa, která je plánována v příštích letech, vzniknou nové multifunkční sály. Ty mají sdružovat dva sály pro elektrofyziologii a dva pro intervenční kardiologii, další dva sály bude využívat radiologická klinika pro intervenční radiologii. Společně s radiology, ale i s neurochirurgy bychom pak měli sdílet nezbytné zázemí, jako je magnetická rezonance, CT přístroj a další zobrazovací technologie.
Klinika je součástí komplexního kardiovaskulárního centra, kterých je v zemi celkem jedenáct. Jak funguje spolupráce jednotlivých oborů?
Budování silného kardiocentra v Olomouci považuji za velmi důležité. Kardiologii nevnímám pouze jako samostatný obor, ale je tady nutná intenzivní spolupráce s kardiochirurgií, která se v naší nemocnici daří. Měsíčně jen na naší klinice indikujeme asi pětačtyřicet pacientů, pro které je výhodnější kardiochirurgická operace. Obecně počet kardiochirurgických výkonů v Česku klesá, ale my se snažíme spíše o mírný nárůst jejich počtu právě zaváděním nových výkonů například u pacientů s fibrilací síní a u některých dalších diagnóz, kde kardiologická léčba nepřináší dostatečný efekt. Velmi dobrá je rovněž spolupráce s radiologií zejména v oblasti intervenčních výkonů a také při výchově nových radiologů. Nesmím zapomenout také na spolupráci s cévní chirurgií, kde se setkáváme především v oblasti angiologické péče a kterou chceme dále rozvíjet.
Vaše aktivity směřují i do oblasti telemedicíny, přičinil jste se o vznik Národního telemedicínského centra, které funguje v rámci FN Olomouc. Co si má veřejnost pod tímto pojmem představit?
Máme ambici stát se špičkovým výzkumným pracovištěm, které bude rozsahem svých činností unikátní v celé ČR a bude spolupracovat s dalšími odbornými vzdělávacími, výzkumnými a péči poskytujícími pracovišti v rámci celé ČR i zahraničí. Pro pacienty je přínos zřejmý z jednoduchého příkladu, který už u nás v praxi funguje. Například nemocní s implantovaným kardiostimulátorem či defibrilátorem jsou díky moderním technologiím pod stálým dohledem lékařů, jejich přístroj vysílá přes mobilní telefon informace do lékařova počítače, svůj zdravotní stav pacienti konzultují s lékaři na dálku přes počítač nebo tablet. To všechno už je dnes na našem pracovišti realita. V současnosti se výzkum zaměřuje zejména na kardiologii a diabetologii. Chceme jej ale rozšířit do dalších oblastí medicíny, jako je například onkologie, pneumologie, neurologie, kde má využití telemedicínských technologií smysl a potenciál dalšího rozvoje.
Galerie
