Jana Válková
Narodila se v roce 1961 v Olomouci, v současné době žije v nedaleké Horce nad Moravou. V roce 1980 maturovala a zakončila tak úspěšně studium oboru všeobecná sestra na Střední zdravotnické škole Emanuela Pöttinga v Olomouci. Ve stejném roce pak nastoupila do Fakultní nemocnice Olomouc na pooperační oddělení urologické kliniky, odkud po třech letech odešla na mateřskou dovolenou. Po návratu nastoupila v roce 1988 na Transfuzní oddělení Fakultní nemocnice Olomouc, kde v posledních pěti letech působí na pozici staniční sestry. V rámci profesní přípravy prošla specializačním vzděláváním pro transfuzní službu. Má dvě děti a také dvě malé vnučky, se kterými ráda tráví volný čas. Mezi její koníčky patří také cyklistika, sjezdové lyžování a zahrádka.
Dříve jsme odebírali krev do skleněných lahví, jezdili jsme i do sokoloven, vzpomíná Jana Válková
Ve svém životě už Jana Válková viděla tolik krve, že by se bez nadsázky dalo mluvit o hektolitrech. Přesto nebo právě proto jí pohled na krev nevadí. Jinak by totiž ani nemohla dělat svou práci. Už bezmála třicet let provádí odběry krve na Transfuzním oddělení Fakultní nemocnice Olomouc. Za tu dobu jí rukama prošly tisíce dárců. Vzpomíná si ještě na odběry do skleněných lahví ve vesnických sokolovnách a tělocvičnách nebo na fronty dárců stojících až na chodník před budovou transfuzní stanice. „Snad všechno se za ty tři desítky let změnilo, jenom párky jako občerstvení po odběru zůstávají po celou dobu. Když jsme chtěli před pár lety udělat změnu a nabízeli jsme třeba bagety, psali nám dárci – vraťte nám párečky zpět,“ směje se sestra.
Jako absolventka střední zdravotnické školy hned po maturitě nastoupila na Urologickou kliniku Fakultní nemocnice Olomouc, kde pracovala na pooperačním oddělení. Po třech letech odešla na mateřskou dovolenou, ale zpátky do provozu, kde se pracovalo na směny, se už vracet nechtěla. „Kvůli dětem jsem hledala místo, kde bych neměla noční. Volno tehdy bylo na transfuzním oddělení, tak jsem šla tam. Vybrala jsem si dobře. Pracujeme vlastně se zdravými lidmi s výjimkou těch, kteří jdou darovat krev sami sobě před nějakou plánovanou operací. Většinou mají dárci dobrou náladu, protože přicházejí s ušlechtilým cílem pomáhat druhým. Na nás je, aby se tu cítili příjemně a rádi se vraceli,“ říká Jana Válková.
Když v roce 1988 v oboru začínala, sídlila tehdy transfuzní stanice olomoucké nemocnice ještě v centru města na Vídeňské ulici nedaleko starého autobusového nádraží u tržnice. „Byly to dvě budovy, mezi kterými museli dárci přecházet, protože v jedné byla evidence a laboratoře, ve druhé pak odběrová místnost. Žádná pohodlná polohovací lůžka jako dnes jsme neměli. Dárci leželi jen na obyčejných lehátkách a museli se před odběrem převléct do nemocničního bílého prádla včetně čepice a podkolenek. Mezi sestrami a dárci byla při odběru prosklená přepážka jako hygienická bariéra. Paži musel dárce prostrčit otvorem, takže ani neviděl na odběr samotný,“ vzpomíná sestra.
Zatímco v současné době je v registru Transfuzního oddělení FN Olomouc sedm tisíc pravidelných dárců, pamatuje Jana Válková časy, kdy jich bylo přes deset tisíc. „Stávalo se, že jsem šla ráno do práce a na transfuzní stanici už stála fronta až na chodník. Dokonce jsme v osmdesátých letech objížděli i vesnice a dělali odběry přímo v sokolovnách a tělocvičnách. V obci se dopředu vyhlásil termín odběru, sestry i doktoři nasedli do starého špitálního autobusu, všechen materiál jsme měli s sebou a jelo se. Dnes už by to nebylo možné, hygienické podmínky jsou výrazně přísnější a odběry v terénu se až na výjimky dělat nemohou,“ podotýká sestra. Nemyslí si ale, že by dnes byli lidé méně ochotní pomáhat. „Spíše je to tím, že mají třeba problémy dostat volno v zaměstnání, přestože po odběru má každý dárce nárok na čtyřiadvacetihodinový odpočinek. Dříve také existovala základní vojenská služba a vojáci jezdili z kasáren darovat v případě potřeby na zavolání. Dnes také spousta lidí neprojde našimi kritérii. Berou třeba léky na alergie, byli nedávno v exotických zemích, mají čerstvé tetování nebo piercing, děvčata váží čtyřicet kilogramů, a nedosáhnou tak na náš váhový limit. To vše jsou důvody, proč občas musíme dárce odmítnout,“ popisuje Jana Válková.
Transfuzní medicína udělala podle jejích slov za posledních třicet let obrovský skok v oblasti hygieny, bezpečnosti a ochrany zdraví dárců i příjemců darované krve. „Odběry do plastových vaků začaly až v devadesátých letech, do té doby jsme odebírali krev do půllitrových skleněných lahví. Jehly byly kovové a všechno se sterilizovalo. Dnes už máme odběrové sety pouze na jedno použití, takže bezpečnost pro dárce je mnohem větší. Lepší je samozřejmě i ochrana pacienta, který transfuzi dostane. Dříve se před odběrem nevyplňovaly žádné dotazníky, dnes o dárci zjišťujeme spoustu údajů a krev se po odběru testuje na celou řadu infekčních chorob. Krevní plazma dokonce zůstává v karanténě půl roku, než se dostane k pacientovi nebo na další zpracování,“ říká Jana Válková. Odebraná krev dříve v lahvích expirovala už po třech týdnech, dnes ve vacích vydrží jednou tolik. Plazma se po odběru šokově zmrazí a použít se může i za tři roky. S některými pravidelnými a dlouholetými dárci se Jana Válková zná už spoustu let. „Je to práce s lidmi a to mě baví. Chodí sem stále ještě někteří z těch, co dříve docházeli do centra na starou transfuzní stanici. Vždycky máme během odběru chvilku, abychom si mohli popovídat. Beru je už jako staré známé,“ dodává zdravotní sestra.
Galerie
