MUDr. Vladislav Kutěj
Pochází z Hranic na Moravě, kde se v roce 1961 narodil. Vystudoval medicínu na univerzitě v Brně. Šest let pracoval jako chirurg v hranické nemocnici. Patnáct let byl lékařem zdravotnické záchranné služby v přerovském okrese. Má atestaci z chirurgie a také z urgentní medicíny. Kromě práce na Oddělení urgentního příjmu Fakultní nemocnice Olomouc přednáší na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci obor urgentní medicíny a medicíny katastrof. Žije s rodinou v Milenově u Hranic na Moravě. Jeho žena je rovněž lékařka. Mají dva syny ve věku 32 a 26 let, starší je absolventem medicíny, mladší studuje práva. Relaxuje hlavně s rodinou a také se věnuje sportu, především cyklistice a lednímu hokeji, nastupuje pravidelně v utkáních ligy amatérského hokeje.
Mám rád situace, kdy je třeba se rychle rozhodovat, rád vidím okamžité výsledky, říká Vladislav Kutěj
Občas se na ulici míjí s lidmi, se kterými se už setkal. Oni ho ale nepoznávají. Přesto má radost. Dívá se jim do tváře a cítí zvláštní pocit uspokojení. Když je Vladislav Kutěj viděl poprvé, byli v bezvědomí, nedýchali, jejich srdce netlouklo. Zachránil jim život.
Na Oddělení urgentního příjmu ve Fakultní nemocnici Olomouc nastupoval v roce 2005 krátce po jeho otevření. Předtím pracoval patnáct let u zdravotnické záchranné služby. Zažil ještě dobu, kdy byla záchranná služba součástí nemocnice, samostatným oddělením napojeným přímo na ARO. Byl dokonce primářem takové záchranky v nemocnici v Hranicích, odkud pochází. „Záchranné stanice se z nemocnic vydělily v roce 1994, staly se z nich samostatné subjekty. Nebyl to šťastný krok, vznikla bariéra. Když nebyla z terénu úplně jasná diagnóza, sanitky bloudily nemocnicemi od dveří ke dveřím. Situaci pomohlo vyřešit až právě založení pracovišť urgentní medicíny,“ říká Kutěj.
Hodně jej v životě ovlivnilo setkání s profesorem Jiřím Pokorným, předním českým anesteziologem a zakladatelem české urgentní medicíny, který byl jeho pedagogem. „Právě on pomohl přivést tento obor zpátky do nemocnic. Hodně lidí si myslí, že urgentní medicína je jen houkající sanitka. To je ale velký omyl. V sanitce většinou nemůžete poznat příčinu pacientova stavu, v nemocnici zabezpečíme základní životní funkce a musíme zjistit, kde je problém. K tomu máme špičkovou techniku a odborníky, které můžeme přizvat na konzilium. Potom můžeme nemocného předat dál, třeba chirurgům, anesteziologům, neurochirurgům. Dostat člověka včas na správné místo a hlavně živého, to je urgentní medicína,“ popisuje.
Otevření urgentního příjmu v Olomouci podle jeho slov prospělo nemocným i nemocnici. Na jednom místě je heliport, příjezd pro sanitky, diagnostické přístroje, akutní ambulance i pohotovost. „Lidé přece nemohou v bolesti bloudit mezi pavilony klinik. Musí jít za jednou, červenou lampičkou a tam najít pomoc. Model, který funguje v Olomouci, považuji za nejlepší u nás. Je tu vysokoprahový příjem – emergency pro ty, kdo jsou v bezprostředním ohrožení života. My uděláme to nejnutnější a pak je pošleme dále dovnitř nemocnice. Na nízkoprahový příjem naopak směřují ti, kteří potřebují jen ulevit od bolesti, od potíží, řada z nich ani nepotřebuje hospitalizaci. Zůstanou pod dohledem na našich expektačních lůžkách jeden den a jdou domů. Je to trend i ve světě. Dříve byli přijati na kliniku a po dvou dnech byli stejně propuštěni nebo odcházeli na reverz,“ vysvětluje lékař.
Urgentní medicínu si Vladislav Kutěj vybral podle svých slov proto, že má rád akci. „Není to asi pro každého. Je to práce ve stresu. Ale pracujete v sehraném týmu a funguje to. Mám rád situace, kdy je třeba se rychle rozhodovat, rád vidím okamžité výsledky, posun k lepšímu,“ říká. Zkušenosti ze záchranky mu prý v jeho současné práci hodně pomohly. „Je dobré si vyzkoušet obojí, tedy práci v terénu i uvnitř nemocnice. Vím, jak vypadá záchrana člověka v příkopu, v kolejišti nebo v potoce. Ze sanitky ale nikdy neuvidíte vaši práci dotaženou do konce, tedy až po uložení pacienta na intenzivní lůžko,“ dodává.
V terénu zažil ledacos. Resuscitoval třeba člověka uprostřed hospodské rvačky, nebo mu vyhrožoval hajný zastřelením, když nezachrání jeho syna. „Teď jsou to legrační historky, které dávám k dobru u piva, ale tehdy jsem se nesmál. Jsou ovšem i úsměvné chvíle, třeba když jsme se sanitkou jeli pro starší paní v bezvědomí. Čekala nás u vrat se sbalenou taškou a ještě nás posílala zavřít slepice a uvázat psa,“ směje se lékař.
Jeho práce má však i temnější stránky, ne každého pacienta jde zachránit. „Už mi pod rukama odešlo hodně lidí. Doma si pak v hlavě probírám, jestli jsem udělal všechno, co jsem měl. Říkám si, že se vždycky nemůžeme nejvyššímu montovat do kuchyně, když se prostě rozhodl někoho k sobě povolat. Musím pak rychle zapomenout. Hodně mi pomáhá rodina, sport a kamarádi, se kterými můžu mluvit o všem možném, jen ne o práci,“ konstatuje Kutěj. Naštěstí případů, kdy se člověka zachránit povede, je mnohem více. „Už se mi stalo, že mi u dveří zazvonil chlap a děkoval za záchranu života. Po srdeční zástavě jsme ho v dešti resuscitovali skoro dvě hodiny. Na ulici občas potkám lidi, kterým jsme pomohli. Oni mě samozřejmě nepoznají, byli v bezvědomí. Ale já si ty výrazné, zajímavé, těžké případy pamatuji. A je to opravdu dobrý pocit,“ dodává Vladislav Kutěj.