Bc. Božena Kovářová
Narodila se v roce 1979 ve slovenské Čadci. V letech 1994 až 1998 studovala Střední zdravotnickou školu v Krnově a pak další tři roky ošetřovatelství na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Poté rok pracovala v brněnské Fakultní nemocnici u sv. Anny, v roce 2004 nastoupila do Fakultní nemocnice Olomouc. V letech 2013 a 2014 absolvovala studium perioperační péče v Brně. V současné době je staniční sestrou dětských sálů, které jsou součástí oddělení Centrálních operačních sálů a sterilizace FN Olomouc. Je vdaná, má syna a žije s rodinou v Olomouci. Mezi její koníčky patří jóga, vysokohorská turistika, cyklistika, plavání a literatura.
Sálová sestra Božena Kovářová: Za léta praxe jsem se naučila stresující situace nechávat za dveřmi pracoviště a každodenní stres přecházet s lehkostí a nadhledem
Je to trochu jako kouzlo. Řeknete slovo, natáhnete ruku a hned máte, oč jste žádali. Práce na operačním sále má ale k pohádce pořádně daleko. Přestože chirurgové dokážou téměř zázraky, za vším je spousta dřiny a především souhra celého týmu. A pravou rukou všech operatérů je instrumentářka. Pracuje ve stresu, stojí dlouhé hodiny na nohou, někdy funguje i jako hromosvod. Doslova anděl. Musí vydržet všechno a přitom být pořád po ruce. Ke zkušeným instrumentářkám patří v olomoucké fakultní nemocnici i Božena Kovářová, staniční sestra dětských operačních sálů.
S nemocničním prostředím se poprvé setkala někdy kolem desátého roku svého života. Ve čtvrté třídě základní školy měla úraz a s otřesem mozku musela být hospitalizovaná na lůžku. Líbilo se jí, jak sestřičky a lékaři pečují o pacienty a chtěla také pomáhat. „V rodině nikdo ve zdravotnictví nepracuje. Ještě na základní škole jsem začala chodit do kroužku Českého červeného kříže a jezdila jsem s ním i na letní tábory,“ popisuje Božena Kovářová.
Vybrala si pak studium na střední zdravotnické škole a po maturitě chtěla zkusit i medicínu, ale šance dostat se na lékařskou fakultu mezi silnými ročníky „Husákových dětí“ byla malá. Začala pracovat na anesteziologicko-resuscitačním oddělení v Bruntále, kde pečovala o pacienty na lůžku, ale jako anesteziologická sestra i na operačním sále. „Tam jsem také poprvé viděla práci sálové sestry. Obdivovala jsem, co znají a umí, jak pohotově dokážou pomoci lékaři,“ líčí sestra.
Po studiu oboru ošetřovatelství na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně si na rok vyzkoušela intermediální péči na neurochirurgii v brněnské Fakultní nemocnici u sv. Anny. Když pak v roce 2004 přecházela do Fakultní nemocnice Olomouc, chtěla původně zakotvit opět v anesteziologicko-resuscitační péči, na klinice však nebylo místo. Šla tedy na operační sály. Za jedenáct let praxe si vyzkoušela, že práce sálové sestry je opravdu těžká.
„Sestry se u nás hodně střídají, ne každá ten nápor zvládne. Je to fyzicky i psychicky náročná práce. Instrumentářka musí být komunikativní, zodpovědná, rychlá, přizpůsobivá, psychicky odolná a také alespoň trochu technický typ, protože i my pracujeme s některými přístroji na sále. Navíc je to velký ženský kolektiv, do kterého je třeba zapadnout,“ usmívá se Božena Kovářová. Na centrálních operačních sálech, kam spadají i sály dětské kliniky, pracuje celkem 38 instrumentářek.
Dva nově vybudované operační sály pro dětskou chirurgii včetně pooperačního oddělení byly na Dětské klinice FN Olomouc zprovozněny v roce 2011. Malí pacienti tak už dnes nemusejí cestovat k operacím na centrální operační sály do jiné části nemocnice. „Je to pro ně určitě pohodlnější a také méně stresující, stejně tak i pro jejich rodiče. Stres dospělých se na dítě často přenáší, vídáme to při loučení se před operací. To, jak dítě strach z operace zvládne, je hodně závislé i na rodičích a jejich přístupu, usměvavý rodič rovná se spokojené dítě,“ říká sestra. Podle náročnosti trvají některé operace třicet minut, některé i šest hodin. Na dětských sálech lékaři operují od nejmenších novorozenců až po devatenáctileté.
Instrumentářka je součástí operačního týmu, který má spolu s chirurgy a anesteziology i sedm členů. Podle náročnosti operace si musí na základní i pomocný stolek připravit až padesát nástrojů od skalpelů a háků přes nůžky, pinzety a peany až po nejrůznější svorky. Během operačního výkonu se podle jejích slov na sále odvíjí běžná konverzace. „Někdy však přijdou chvilky, kdy se během operace objeví komplikace, a kolem operačního stolu je najednou napětí. Jsou samozřejmě lidé, kteří stres zvládají lépe, ale i ti, kteří dávají průchod emocím. Za léta praxe jsem se naučila stresující situace nechávat za dveřmi pracoviště a každodenní stres přecházet s lehkostí a nadhledem,“ dodává Božena Kovářová.