Čeština

Olomoucká kardiologie má skvělý zvuk

prof. MUDr. Miloš Táborský, CSc, FESC, FACC, MBA

Narodil se v roce 1962 v západočeské Sušici. Vystudoval gymnázium ve Strakonicích a 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po ukončení studí absolvoval dlouhodobou stáž na I. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze pod vedením profesora Václava Kordače, prošel zahraničními stážemi v Německu a USA. Po složení atestace z vnitřního lékařství se mu stala osudnou kardiologie, resp. arytmologie v pražské Nemocnici Na Homolce. V roce 2008 se stal docentem na LF Masarykovy univerzity v Brně a v roce 2009 přednostou I. interní kliniky – kardiologické Fakultní nemocnice Olomouci a Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2015 je předsedou České kardiologické společnosti ČLS JEP. Mezi jeho největší profesní úspěchy patří zavedení srdeční resynchronizační léčby v ČR, je autorem řady odborných prací a také učebnic. Žije ve Slavkově u Brna, kromě kardiologie je jeho velkým koníčkem architektura, ale i vinařství a gastronomie. Je nadšeným kynologem, má desetiletého výmarského ohaře Arga.

Miloš Táborský: Olomouc je pro mě osudové místo

Jeho pacienti neváhají sednout v Praze na vlak a rozjet se za ním přes celou republiku. Patří mezi uznávané české špičky v léčbě poruch srdečního rytmu, je přednostou kardiologické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc a také předsedou České kardiologické společnosti. Odborné zkušenosti sbíral na zahraničních stážích v západní Evropě i v zámoří a moderní evropské trendy v léčbě onemocnění srdce a oběhové soustavy úspěšně zavádí rovněž v českém prostředí. Zastihnout profesora Miloše Táborského v nečinnosti, je téměř nemožné. Je neustále v pohybu. Stejně jako srdeční sval, který je předmětem jeho celoživotního profesního zájmu.

Pane profesore, pocházíte ze západních Čech, jaký je váš vztah k Olomouci?
Olomouc je pro mě nepochybně osudové místo. Za mé vzdělání v kardiologii na mezinárodním poli vděčím Olomouci, tedy přesněji řečeno profesoru Janu Luklovi, dlouholetému přednostovi I. interní kliniky olomoucké fakultní nemocnice a mému kamarádovi, který mě v polovině devadesátých let doporučil na stáž na univerzitu v německém Münsteru k profesoru Breithardtovi. Tato stáž v rozvinuté, funkční a technologicky velmi dobře vybavené univerzitní nemocnici byla pro mě motivací k dalšímu vzdělávání. Absolvoval jsem pak ještě odborné stáže v Lipsku na severozápadě Německa a také v americkém Bostonu. Musím znovu poděkovat profesoru Luklovi, že mi pomohl a využil svého osobního přátelství s profesorem Breithardtem. Bylo to v porevoluční době, která nahrávala dlouhodobým stážím lékařů z východní Evropy v tehdejším západoevropském zdravotnickém systému.

Do čela olomoucké kardiologie jste přišel už jako zkušený specialista z pražské Nemocnice Na Homolce. Jak k tomu došlo?
Do Olomouce jsem se vrátil oklikou před osmi lety. Tehdejší ředitel olomoucké fakultní nemocnice Radomír Maráček plánoval vytvořit nový koncept kardiologie a usoudil, že by se vedení tohoto oboru měl ujmout někdo zvenčí. Vyzval mě, abych se přihlásil do výběrového řízení na přednostu I. interní kliniky – kardiologické. Ten konkurz nebyl jednoduchý, protože jsem v něm soupeřil s velmi silnými osobnostmi, jako byl například právě můj přítel a učitel profesor Lukl a řada dalších. Ale konkurz jsem vyhrál a pro mě to byla další motivace, abych tehdy stagnující olomouckou kardiologii povznesl nejprve na českou a později i na evropskou úroveň. Osm let uběhlo velmi rychle, postupně se nám tyto cíle daří plnit, ale máme ještě hodně práce před sebou.

Když se ohlédnete zpět, kam se posunula olomoucká kardiologie za posledních několik let?
Olomouc je dnes mezi českými kardiocentry vnímána jako velmi výrazné kardiologické pracoviště. Když budu citovat profesora Petra Widímského (vedoucí lékař pražského kardiocentra FN Královské Vinohrady a bývalý předseda České kardiologické společnosti – pozn. red.), olomoucká kardiologická klinika se jako jediné mimopražské centrum snaží v oblasti klinické i vědecko-výzkumné držet krok s evropskou kardiologií. A to je moje vize. Univerzitní kardiologické pracoviště musí být velmi progresivní, dynamické, musí zavádět moderní technologie, novou léčbu, musí být neustále na špičce v daném oboru.

To jistě není snadné. Jaké kroky jsou pro kliniku nezbytné, aby mohla udržovat kontakt se špičkou v oboru?
Je třeba investovat do personálu, stabilizovat tým, omladit ho a vidět perspektivu na dalších deset let. Jsem velmi rád, že se nám letos ve spolupráci s vedením nemocnice podařilo získat čtyři nové lékaře, dva už mají atestaci z kardiologie, dva jsou před atestací. Jsme nyní věkovým průměrem jedním z nejmladších kardiologických pracovišť u nás. Čeká nás další restrukturalizace kliniky, která je pro nás zásadní. Ambulantní i lůžková část zůstane ve stávajících prostorách, ale v rámci rekonstrukce nejstarší budovy Františka Josefa, která je plánována v příštích letech, vzniknou nové multifunkční sály. Ty mají sdružovat dva sály pro elektrofyziologii a dva pro intervenční kardiologii, další dva sály bude využívat radiologická klinika pro intervenční radiologii. Společně s radiology, ale i s neurochirurgy bychom pak měli sdílet nezbytné zázemí, jako je magnetická rezonance, CT přístroj a další zobrazovací technologie.

Klinika je součástí komplexního kardiovaskulárního centra, kterých je v zemi celkem jedenáct. Jak funguje spolupráce jednotlivých oborů?
Budování silného kardiocentra v Olomouci považuji za velmi důležité. Kardiologii nevnímám pouze jako samostatný obor, ale je tady nutná intenzivní spolupráce s kardiochirurgií, která se v naší nemocnici daří. Měsíčně jen na naší klinice indikujeme asi pětačtyřicet pacientů, pro které je výhodnější kardiochirurgická operace. Obecně počet kardiochirurgických výkonů v Česku klesá, ale my se snažíme spíše o mírný nárůst jejich počtu právě zaváděním nových výkonů například u pacientů s fibrilací síní a u některých dalších diagnóz, kde kardiologická léčba nepřináší dostatečný efekt. Velmi dobrá je rovněž spolupráce s radiologií zejména v oblasti intervenčních výkonů a také při výchově nových radiologů. Nesmím zapomenout také na spolupráci s cévní chirurgií, kde se setkáváme především v oblasti angiologické péče a kterou chceme dále rozvíjet.

Vaše aktivity směřují i do oblasti telemedicíny, přičinil jste se o vznik Národního telemedicínského centra, které funguje v rámci FN Olomouc. Co si má veřejnost pod tímto pojmem představit?
Máme ambici stát se špičkovým výzkumným pracovištěm, které bude rozsahem svých činností unikátní v celé ČR a bude spolupracovat s dalšími odbornými vzdělávacími, výzkumnými a péči poskytujícími pracovišti v rámci celé ČR i zahraničí. Pro pacienty je přínos zřejmý z jednoduchého příkladu, který už u nás v praxi funguje. Například nemocní s implantovaným kardiostimulátorem či defibrilátorem jsou díky moderním technologiím pod stálým dohledem lékařů, jejich přístroj vysílá přes mobilní telefon informace do lékařova počítače, svůj zdravotní stav pacienti konzultují s lékaři na dálku přes počítač nebo tablet. To všechno už je dnes na našem pracovišti realita. V současnosti se výzkum zaměřuje zejména na kardiologii a diabetologii. Chceme jej ale rozšířit do dalších oblastí medicíny, jako je například onkologie, pneumologie, neurologie, kde má využití telemedicínských technologií smysl a potenciál dalšího rozvoje.

Národní telemedicínské centrum ale není jen virtuální projekt…
To jistě není. Současně pracujeme na grantech a evropských projektech, které podpoří vybudování skutečného centra přestavbou nynější budovy alergologie v areálu nemocnice. Alergologie samozřejmě i v nových prostorách zůstane a získá zmodernizované ambulance, budova má dále fungovat pro široké spektrum oborů se zájmem o moderní eHealth medicínu a nabídne i prostory pro alternativní léčebné postupy, jako je například čínská medicína. Se stavbou by se mohlo začít nejdříve v příštím roce, vše ale bude záležet na tom, zda se nám podaří získat finance, což se dozvíme v září, kdy budou projekty vyhodnocovány. Osobně v telemedicíně spatřuji velkou budoucnost – cestují data, necestuje pacient. Tedy přesněji řečeno pacient cestuje za lékařem méně často. Je ale jistě důležité dodat, že pohled zkušeného lékaře žádná technologie nemůže nahradit.

Jakým způsobem se vaše klinika prezentuje navenek, jak ji vnímají pacienti a jak odborná veřejnost?
Cením si skutečnosti, že máme řádu pacientů z Prahy nebo ze vzdálenějších koutů republiky, kteří neváhají sednout na vlak a jedou se k nám léčit. Myslím, že ve srovnání s českými nemocnicemi mají ty moravské jiný přístup personálu, což vyplývá ze srdečnější povahy zdejších lidí. Naše sestry musím pochválit a poděkovat jim za přístup k nemocným, jsou empatické, velmi dobře s nimi komunikují a pacienti tak vnímají prostředí kliniky jako přátelské. Co se týká odborné veřejnosti, jistě se najdou kolegové, kteří nás mohou vnímat jako nemocnici na periferii, ale z toho si já osobně nic nedělám. Naše práce svědčí o něčem jiném. My se spíše inspirujeme evropskými pracovišti, chceme se dotáhnout na evropskou úroveň a jsem rád, že jsou naši lékaři aktivní v rámci významných evropských i zámořských kongresů. Na letošním kongresu Evropské kardiologické společnosti, který je nejvýznamnější akcí svého druhu na světě, představí výsledky naší práce v rámci přednášek a posterů jednatřicet lékařů, kteří se jej aktivně účastní. To je opravdu neobvykle vysoké číslo a moc mě to těší. Jsme významným vzdělávacím pracovištěm jako součást Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, vytváříme moderní učebnice, používáme moderní způsoby výuky, zajišťujeme stáže a programy pro mladé kardiology. Naše spolupráce s vedením lékařské fakulty je velmi dobrá.

Před dvěma lety jste se stal předsedou České kardiologické společnosti. Jak složité bylo prosadit se z Olomouce do čela tak významné odborné organizace?
Je to výsledek patnáctileté intenzivní práce. Byl jsem řadu let aktivní ve výboru společnosti, byl jsem také předsedou organizačního výboru výročních sjezdů. Mé zvolení předsedou vnímám jako ocenění mé dlouholeté pozitivní práce pro odbornou společnost, ale je to zároveň také velký závazek. Česká kardiologická společnost je druhou nejstarší společností v Evropě a třetí na světě, byla založena profesorem Václavem Libenským a za dva roky si připomeneme devadesáté výročí od jejího vzniku. Je vnímána jako velmi silný, stabilní, nezávislý a seriozní partner. Naše hlavní role je v oblasti vzdělávání, odborná společnost je garantem udržení kvality oboru, ale prosazujeme do praxe také nové léčebné programy. Vyjednáváme s plátci zdravotní péče o zavádění nových výkonů, nových léčiv, aby se možnosti léčby pro české pacienty posouvaly dál.

Poměrně dlouhou dobu jste působil v Německu. Můžete srovnat úroveň péče u našich západních sousedů s péčí dostupnou v České republice?
Velmi se německému systému blížíme. V kvalitě léčby a kvalitě sledování pacientů nevidím zásadní rozdíly. Řadu novinek v kardiologické léčbě zavádíme u nás současně s německými kolegy, dostupnost péče je velmi podobná a v některých segmentech jsme i napřed. Naše zdravotnictví je velmi dobré a je dokonce lepší, než dovoluje naše ekonomika, a to především díky nadšení lékařů a sester, díky jejich osobnímu přístupu a velké píli. Extrémně vysoká úroveň medicíny má v českých podmínkách svou tradici, zdravotníci dobře vnímají potřeby pacientů, a to, co je dnes možné v kardiologii, onkologii a řadě dalších oborů, je skutečně špičkové a nelze na to nadávat.

Proč jste se vlastně rozhodl pro medicínu a proč právě pro kardiologii?
Vyrůstal jsem v přísně lékařském prostředí. Maminka byla internistkou a pracovala v regionální nemocnici v Sušici. Později dostala příkazem věnovat se praktickému lékařství, takže jsem s ní jako dítě jednou týdně odpoledne po škole jezdil za pacienty do okolí Sušice a Horažďovic. Viděl jsem zblízka tvrdou práci venkovského praktika, který tehdy do značné míry suploval i záchrannou službu. Otec byl stomatolog, pracoval jako vedoucí stomatologického oddělení rovněž v sušické nemocnici, ale v rámci atestace pobýval i na klinice brněnské nemocnice U svaté Anny, kam jsem také občas jezdil s ním. Tohle prostředí mě formovalo, myslím, pozitivně. Že jsem si pak zvolil právě kardiologii, to byla spíše náhoda. Na začátku devadesátých let jsem už pracoval v pražské Nemocnici Na Homolce, lékař si tehdy nemohl moc vybírat, ale měl jsem štěstí, že jsem byl u transformace interny na samostatné kardiologické pracoviště. Soustředil jsem se pak zejména na poruchy srdečního rytmu, ale po příchodu do čela kliniky v Olomouci bylo pro mě nezbytné vnímat obor komplexně, takže jsem se musel doučit základy kompletní kardiologie.

Netajíte se tím, že vaší velkou zálibou je architektura a že jste dokonce kdysi váhal, zda si ji nevybrat jako profesi. Co konkrétně vás na tomto oboru zaujalo?
Naše rodina vlastní funkcionalistický dům postavený ve třicátých letech minulého století. Dětství jsem prožil v tomto prostředí i se vším interiérovým vybavením a dobovými předměty denní potřeby. Zažil jsem i bídu padesátých a šedesátých let, kdy jsme z vůle komunistů museli v našem vlastním domě obývat jen jeho malou část prostor a v dalších místnostech ubytovali dělníky z uranových dolů. Dům máme dodnes a rádi se tam se setrou vracíme. Když jsem působil v Lipsku v Německu, bylo to blízko do Dessau, kde na počátku minulého století vznikla slavná architektonická škola Bauhaus. Měl jsem možnost tam o víkendech jezdit a navštěvovat archiv, studovat v detailu éru Bauhausu a Výmarské republiky, to pro mě bylo velmi zajímavé. Po návratu jsem se pak začal zajímat na období od kubismu po funkcionalismus i v české architektuře v Praze, Brně i Olomouci, ale také v řadě dalších míst České republiky, kde se dají stále objevovat zapomenuté skvosty z této doby. Fotím si je, snažím se nahlédnout i do interiérů, zajímají mě i osudy rodin, které tyto domy vlastnily. Je to pro mě ventil od medicínské práce, do které jsem ponořen většinu času.

Vidíte svou profesní budoucnost stále v srdci Hané?
V Olomouci jsem spokojený. Odmítl jsem jiné nabídky, baví mě pokračovat v díle, které jsem tady začal. Připravuji si i svého nástupce, aby byla zachována kontinuita té odborné práce a abych v budoucnu předával kliniku jako kvalitní, silné a stabilní pracoviště. Stále mám zásadu, tři dny v týdnu aktivně provádím kardiologické výkony na našich sálech. Přednosta, který chodí jen po vizitách a dělá politiku a propagaci, není dobrý přednosta. Musíte pracovat s pacienty, musíte se přímo setkávat s výsledky vlastního pracoviště a sám se na nich přímo podílet. Je to určitá sebereflexe a navíc mě práce s pacienty stále velmi baví.

© Copyright Fakultní nemocnice Olomouc 2018. All Rights Reserved. Prohlášení o použití cookies.