Jiří Ehrmann: Člověk by neměl přestat pracovat a dělat smysluplné věci

prof. MUDr. Jiří Ehrmann, CSc. (*1940 v Prostějově)

Přední český internista, gastroenterolog a hepatolog, v letech 1998 – 2005 přednosta II. interní kliniky – gastroenterologické a geriatrické Fakultní nemocnice v Olomouci. Absolvent 11leté střední školy (dnes gymnázia) v Litovli a Lékařské fakulty Brno (dnes součástí Masarykovy univerzity). V roce 1990 jmenován docentem a o devět let později profesorem pro obor vnitřní nemoci. Pracovní dráhu začínal v roce 1963 na Interním oddělení nemocnice Tanvald, od roku 1968 až dosud působí na olomoucké II. interní klinice. Autor 9 monografií, 1 skript, 70 kapitol v monografiích a 231 časopiseckých publikací, z toho 47 zahraničních. Působí jako člen v několika odborných lékařských společnostech, v nichž mu bylo uděleno i čestné členství, a také v redakčních radách odborných časopisů. V roce 2019 obdržel od České lékařské společnosti Zlatou medaili Jana Evangelisty Purkyně. S manželkou žije v Olomouci, syn prof. MUDr. Jiří Ehrmann, Ph.D. je zástupce přednosty pro léčebnou péči na Ústavu klinické a molekulární patologie Fakultní nemocnice Olomouc, dcera MUDr. Alena Boriková, Ph.D. je lékařkou Kliniky pracovního lékařství téže nemocnice.

V letošním roce vyhlíží kulaté osmdesáté narozeniny, na zasloužený odpočinek však nemá ani pomyšlení. Pro někdejšího přednostu a stále aktivního lékaře II. interní kliniky – gastroenterologické a geriatrické Fakultní nemocnice Olomouc prof. MUDr. Jiřího Ehrmanna, CSc. je práce samozřejmou a nedílnou součástí života. „Současný papež má 83 let a podívejte se na jeho každodenní program. Když to vydrží on, tak já musím také,“ říká s úsměvem profesor Ehrmann, jenž vloni v říjnu obdržel nejvyšší možné ocenění České lékařské společnosti – Zlatou medaili Jana Evangelisty Purkyně, jehož jméno společnost nese.

Pane profesore, jak se s odstupem několika měsíců díváte na vyznamenání, jež jste od České lékařské společnosti obdržel?

Abych se přiznal, nedovedl jsem si nikdy vůbec ani představit, že bych takovou cenu kdy v životě dostal. To ocenění má svou dlouhou historii, dříve bylo československé a dobrovolné sdružení lékařské obce rozhodlo už za první republiky, že je bude udělovat. Cena má několik stupňů, já sám jsem už v roce 2014 obdržel čestnou medaili, a Zlatá medaile Jana Evangelisty Purkyně je její nejvyšší stupeň. Určen je takřka výhradně profesorům a předání probíhá v Senátu Parlamentu České republiky. Návrh vždy musí někdo podat a v mém případě to byl stávající šéf naší kliniky docent Urban z pozice předsedy České gastroenterologické společnosti, čehož si obrovsky vážím. Můj otec byl celý život praktickým doktorem na vesnici a v roce 1967 obdržel tehdy udělovaný titul zasloužilý lékař. Dodnes na to vzpomínám, probíhalo to v Karolinu a byla u toho spousta profesorů a lékařských kapacit. To ocenění pak velmi kvitovala celá vesnice. Každý vnímá podobné ceny jinak, já zlatou medaili považuji za nejvyšší odborné vyznamenání, jakého jsem mohl dosáhnout, a zároveň za vrchol své pracovní a vědecké kariéry.

Vy sám jste vedle České lékařské společnosti působil a působíte v řadě dalších odborných spolků. Co pro vás tyto aktivity znamenají?

Spolkový život mám velmi rád a uznávám jej. Rád poslouchám názory druhých a považuji to za obohacující. Zároveň rád i předávám své zkušenosti. Musím říct, že jestli něčemu vděčím za svou pracovní kariéru, tak je to právě aktivní účast a činnost ve spolcích. Žádná odborná kniha nedá člověku tolik, jako když se vidíte s osobnostmi a mluvíte s nimi. Rád vzpomínám na dobu, kdy byl spolkový život velmi důstojný a za zcela samozřejmé se považovalo se na setkání v odborných společnostech dobře oblékat a odpovídajícím způsobem na nich vystupovat.

Váš profesní život je už přes padesát let spojen s II. interní klinikou olomoucké fakultní nemocnice, začínal jste ale na druhém konci republiky, v severočeském Tanvaldu. Jak k tomu došlo?

To bylo dobou. Narodil jsem se v prostějovské porodnici, ale pocházím z malé obce Laškov, kde můj otec od roku 1930 až do svých 75 let působil jako praktický lékař. Po litovelském gymnáziu jsem v roce 1963 promoval na tehdejší Lékařské fakultě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Tehdy existoval systém takzvaných povinných umístěnek, takže jsem se po škole ocitl na interně v Jablonci nad Nisou. A po týdnu mi primář řekl, že chybí lékaři na interním oddělení v Tanvaldu, a tak jsem se stěhoval tam. Na severu Čech jsem zůstal až do roku 1968. První atestaci jsem dělal v Ústí nad Labem, druhou v Praze s pochvalou, což vždy člověka povzbudí do další práce.

Jak na tanvaldské roky vzpomínáte?

Mně se tam moc líbilo. V Tanvaldu jsem se oženil, narodil se mi tam syn, dcera až potom v Olomouci. Chtěl jsem na severu Čech zůstat, ale nebyly tam pro nás volné byty, ty se tehdy dávaly přednostně dělníkům ve výrobě. Bydleli jsme i se synem na inspekčním pokoji infekčního oddělení. Navíc rodiče si přáli, abych se vrátil na Moravu a nejlépe do olomoucké nemocnice, kde také chyběli lékaři. Na druhé interně se uvolnilo místo a tehdejší přednosta profesor Kojecký měl odvahu mě vzít, přestože jsem byl persona non grata.

Co proti vám představitelé tehdejšího režimu měli?

Já i někteří mí další kolegové jsme byli neperspektivní z náboženských důvodů a měli jsme také zastavený další postup. Každé tři měsíce jsem chodil podepisovat na ředitelství novou smlouvu. Jen díky odvaze zmiňovaného profesora Kojeckého a také ředitele nemocnice Maláta, což byl vojenský lékař, ale velmi lidský a férový člověk, nám byla umožněna kandidatura. Až poté jsem dostal trvalý úvazek. V roce 1988 mi bylo schváleno habilitační řízení a teprve pak jsem si od roku 1990 vlastně mohl začít budovat nějakou profesní kariéru, což by mě do té doby ani ve snu nenapadlo.

V roce 2019 obdržel prof. Ehrmann od České lékařské společnosti Zlatou medaili Jana Evangelisty Purkyně.

Jak vypadala olomoucká fakultní nemocnice v době vašich zdejších začátků, tedy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let?

Celá nemocnice se od té doby hrozně změnila, stejná zůstává vlastně jen budova ředitelství. Tehdy se zrušilo infekční oddělení, čímž se vlastně počala psát historie II. interní kliniky. Začínali jsme ve dvou malých domečcích, které stály na místě dnešní plicní kliniky. Měli jsme nedostatek lůžek, musela nám je půjčit vojenská nemocnice. Tehdy bylo běžné, že lékaři sloužili všude, kde bylo potřeba. Já sám jsem sloužil i u vojáků na Hradisku nebo v léčebně v Moravském Berouně. Sedm let jsem fungoval v nemocnici také jako závodní lékař. Od půl sedmé do půl osmé mi přišlo dvacet až třicet zaměstnanců, teprve pak jsem šel na kliniku. Přelomový byl rok 1971, kdy se otevřela nová budova II. interní kliniky. Tehdy každá interna dělala všechny odbornosti, teprve potom došlo k postupné specializaci oborů a vyprofilování současných tří interních klinik. Mluvíme o době, od níž se současná medicína otočila o 180 stupňů. Pokud si dnes někdo stěžuje na úroveň současného zdravotnictví, je to z jeho strany buď naprostá neznalost, nebo rovnou zlý úmysl. Česká medicína má dnes vysokou úroveň, což platí i o odborném školství a skvělých studentech medicíny, s nimiž se mohu setkávat na půdě lékařské fakulty.

Zmínil jste velkou přestavbu budovy II. interní kliniky z roku 1971. Jak na ni vzpomínáte? Objekt, o kterém je řeč, byl v loňském roce kompletně zbourán a nahradila jej nová supermoderní budova Y v sousedství.

Tehdy byl ekonomickým náměstkem nemocnice jistý Grégr, původním povoláním zedník, později úředník, který se zdravotnictvím neměl nic společného, a samozřejmě komunista. Byl to velký postrach všech lékařů z celé nemocnice, dotáhl to pak dokonce na poslance a prorektora univerzity. Měl velkou moc, rád ji využíval a chtěl ukázat, že má pod sebou lékaře, kteří spolupracují s dělnickou třídou. Zavedl proto po vzoru sovětského Ruska takzvané subotniky, pracovní soboty, kdy se i primáři a profesoři museli u něj hlásit. Takže jsem mimo jiné i já stavěl druhou internu vlastníma rukama. A nejen to. Na náměstí jsem třeba dláždil s partou dlaždičů prostory před divadlem. Také jsme čistili lustry a prováděli i jiné nelékařské manuální práce. Dnes už mi to s odstupem let přijde tak nějak normální a říkám si, že možná kdyby tady ten Grégr nebyl, tak by nebyla ani ta druhá interna a moderní nemocnice vůbec. Povedlo se mu olomouckou nemocnici dostat v republikovém měřítku úžasně nahoru, řada lidí jej na rozdíl od většiny lékařů měla i ráda a bez něj by tu dnes třeba byla jen úplná periferie.

Rok 1989 přinesl změnu, která vámi popisované časy odvála do nenávratna. Pro vás to znamenalo i velký obrat v pracovním životě, že?

Do roku 1990 jsem sice mohl učit, ale jinak žádná kariéra nebyla. Člověk sice práci měl, ale k velkým věcem chyběla motivace. To byl zásadní problém tehdejších poměrů, na který dle mého názoru bývalý režim dojel. Jak už jsem zmínil, v nemocnici jsem dlouho pracoval jen na dohodu, která se obnovovala každé tři měsíce. Pak to jediným podpisem paradoxně změnil úplně obyčejný úředník, který mi parafoval pracovní poměr na dobu neurčitou, aniž by o tom nadřízení vůbec věděli. Takové tehdy panovaly poměry. Po revoluci jsem dostal nabídku od docenta Vladko Horčičky, další persony non grata, abych se angažoval v Občanském foru. Nikdo tehdy nevěděl, jak všechno dopadne, měl jsem děti a strach samozřejmě byl. Politická změna ale dopadla a umožnila lidem pracovat a rozvíjet se. Od roku 1992 už politika na pracovištích v nemocnici nehrála žádnou roli, každý se musel prosadit výsledky své práce. Začal jsem psát, publikovat a s tím přišly i pozitivní ohlasy z tuzemska i zahraničí. Byl jsem ve výborech odborných společností, což mě vždy přitahovalo, a jezdili jsme na kongresy po světě. Musím říct, že tehdy tomu výrazně pomohly i velké farmaceutické firmy, na které se dnes někdy zbytečně pohlíží s despektem. Ukázaly nám jiný způsob práce, díky jejich podpoře jsme mohli cestovat do světa.

A následoval vrchol vaší profesní kariéry, jmenování přednostou II. interní kliniky v roce 1998. Pomyslel jste si někdy vůbec předtím, že byste stanul až tak vysoko?

Řeknu to asi takto: v Tanvaldu jsem měl velké přání stát se primářem v Liberci, ale považoval jsem to tehdy za nedostižný sen. Tady už mi to tolik nepřišlo, bylo to zkrátka za hranicí mé představivosti. Funkci jsem přebíral po profesoru Krčovi, který končil kvůli věku. Ale dnes to vidím tak, že s vedením velké kliniky se pojí spíše spousta nepříjemností. Řešíte jeden průšvih za druhým, stížnosti, novinářské kauzy. Je to takový příslovečný danajský dar, který s sebou nese spíše komplikace než pozitivní přínosy. Dnes už bych vedení kliniky nevzal, protože vím, že vývoj musí jít kupředu. Jako šéf se mi moc líbí současný přednosta docent Urban. Je zdravě ctižádostivý, pracovitý, má přirozenou autoritu. Takoví lidé by tam měli být.

Vy ale navzdory blížící se osmdesátce nadále na klinice pracujete. Proč, když už byste si mohl dávno užívat zaslouženého odpočinku?

Jsem přesvědčen o tom, že člověk by neměl přestat pracovat, dělat smysluplné věci. Podívejte se na současného papeže, je mu 83 let. A když on to vydrží, já musím také. Je mi jasné, že už nemám právo brát si nové pacienty s tím, že se o ně budu dlouhodobě starat. Vědecko-výzkumná práce už mě také tolik nenaplňuje. Jestli se však na něco těším, tak je to výuka. Jsem nesmírně rád ve společnosti mladých lidí a nečiní mi žádné potíže připravovat si přednášky. Každý den vstávám o půl šesté a plním si své povinnosti, bez toho to zkrátka nejde. Ale zároveň se těším na víkend, až s manželkou někam vyrazíme, to mám moc rád.

© Copyright Fakultní nemocnice Olomouc 2020. All Rights Reserved. Prohlášení o použití cookies.