Čeština

Dětská JIP? Spousta emocí

MUDr. Vratislav Smolka

Pochází z Olomouce, kde se narodil v roce 1959, ale dětství prožil v Ostravě. Gymnázium i vysokou školu pak absolvoval zpátky v Olomouci, studia medicíny na Lékařské fakultě Univerzity Palackého dokončil v roce 1984. Má tři atestace, dvě z pediatrie a jednu z intenzivní medicíny. Před vojnou pracoval chvíli v okresní nemocnici v Českém Krumlově, po vojně pak v nemocnici Šternberk, vždy jako lékař na dětském oddělení. Jako dětský obvodní lékař působil v letech 1987–89 v Lutíně a krátce pak i v Bouzově. Od roku 1990 pracuje na Dětské klinice Fakultní nemocnice Olomouc na jednotce intenzivní a resuscitační péče, od roku 2003 je jejím vedoucím lékařem. Žije v Olomouci, má sedmadvacetiletou dceru, která vystudovala ekonomii, a osmnáctiletého syna, zatím na střední škole. Pokud si chce odpočinout od náročné práce, zahraje si s přáteli volejbal, košíkovou nebo tenis. Je také zakládajícím členem hanáckého Klubu překvapených přátel a jedním z „otců zakladatelů“ legendárních pivních plesů, které jsou v Olomouci už čtvrt století každoroční populární oslavou zlatého moku, rockové hudby a především humoru a recese.

Většinu dětí umíme uzdravit, to nás drží nad vodou, říká Vratislav Smolka

Děti ležící ve spleti hadiček a přístrojů, rodiče stojící u lůžka s ustaraným výrazem ve tváři, spousta emocí a stresových momentů. Tak vypadá běžný pracovní den Vratislava Smolky. Lékařem na dětské jednotce intenzivní péče je už třiadvacet let. Jak sám říká, umí prý zachovat chladnou hlavu a racionálně uvažovat: „Kdybych byl panikář a pod tlakem ztrácel nervy, nemohl bych tuhle práci vůbec dělat.“

Na Dětskou kliniku Fakultní nemocnice Olomouc nastupoval v roce 1990. „Byla to doba, kdy řada mých kolegů mířila do soukromé sféry. Vrhali se na podnikání a sháněli si místa obvodních lékařů. Já jsem šel přesně v protisměru a přesunul jsem se z obvodu do státní nemocnice,“ říká s úsměvem Vratislav Smolka. Bylo mu tehdy jedenatřicet let a měl za sebou už praxi na dětských odděleních v okresních nemocnicích v Českém Krumlově a ve Šternberku.

Také působil jako obvodní lékař pro děti a dorost v Lutíně a Bouzově. „I tehdy jsem ale chtěl zůstat v kontaktu s péčí u lůžka, proto jsem zároveň dál sloužil ve Šternberku,“ popisuje lékař. Po příchodu do olomoucké fakultní nemocnice se mohl hned od samého začátku věnovat intenzivní péči o dětské pacienty. „Sám jsem si to vybral a bylo skvělé, že mi na klinice mohli vyjít vstříc. Mám rád, když můžu propojit myšlenky s manuální prací, když musím fungovat pod určitým tlakem a je tam trochu toho adrenalinu. To mi prostě vyhovuje,“ líčí Vratislav Smolka.

Zažil dětskou intenzivní medicínu ještě v plné šíři, kdy se na oddělení starali o děti od novorozenců až po osmnáctileté. Dnes už jsou běžnou součástí velkých porodnic samostatná novorozenecká oddělení. „Ve vývoji člověka představuje těch prvních osmnáct let ohromný prostor, zdravotníci v tomto oboru řeší velmi rozdílné diagnózy a pracují s mnoha rozdílnými léčebnými přístupy. Mým velkým učitelem byl od začátku práce ve fakultní nemocnici bývalý primář dětské kliniky Jarda Wiedermann. Právě on mi vtiskl určitý racionální náhled na intenzivní medicínu,“ konstatuje.

Proč si Vratislav Smolka vybral už od počátku své lékařské praxe právě pediatrii, má podle jeho slov hned dva důvody. „Svůj podíl na tom měla asi i moje maminka, která pracovala jako dětská sestra, aniž by mě ovšem ona sama nějak cíleně ovlivňovala. Hlavně mi ale děti připadaly bezbranné vůči okolnímu světu a nám dospělým. Líbila se mi ta možnost pozitivně ovlivnit život celé rodiny tím, že dokážeme dítěti pomoct, uzdravit je a nejlépe ještě bez trvalých následků,“ vysvětluje lékař, proč zůstal věrný práci na dětské jednotce intenzivní a resuscitační péče, kde se stal v roce 2003 vedoucím lékařem.

Zatímco dříve mezi pacienty jeho oddělení dominovaly děti přijaté pro dechové potíže, dnes už většinu těchto onemocnění dokáže vyřešit konzervativní léčba pomocí léků. Na „jipce“ se tak mnohem častěji ocitají malí pacienti s chronickým onemocněním při akutním zhoršení jejich stavu a především pak děti po nejrůznějších, zpravidla velmi vážných úrazech. „Děti dnes mají spoustu možností, jak trávit svůj volný čas, mnohdy je to ale bez dozoru rodičů. S kamarády havarují jako spolujezdci na motorce, čtyřkolce, v autě, to jsou ty vůbec nejtěžší případy, kdy se kombinuje poranění hlavy se zraněním dalších částí těla. Přibývá také úrazů po pádu na kole, kolečkových bruslích, ale třeba se dnes dost setkáváme i s úrazy hlavy po kopnutí koněm, které byly dříve spíše raritou,“ popisuje Vratislav Smolka.

Během jeho praxe se také výrazně změnil přístup v komunikaci mezi zdravotníky a rodiči nemocných dětí. „Musíme se neustále učit s rodiči více mluvit a všechno jim mnohem trpělivěji a podrobněji vysvětlovat. Zatímco dříve stačilo pár slov a povzbuzení, že se stav dítěte zlepšuje, dnes mají rodiče díky internetu daleko lepší přístup k informacím. Musíme tak odpovídat na podstatně více otázek, což někdy není úplně snadné. Vstupují do toho zcela pochopitelně emoce spojené s obavami o život vlastního dítěte,“ konstatuje lékař.

Návštěvy na „jipkách“ byly dříve také nemyslitelné, dnes může rodič u lůžka svého dítěte trávit téměř 24 hodin. „Může sledovat, co se s jeho dítětem děje, a pokud jej vhodně zapojíme do léčby, může to být opravdu prospěšné. Zejména u dětí po úrazech hlavy je dobrým stimulem třeba předčítání pohádek, vyprávění o tom, co se děje doma, co dělají sourozenci a kamarádi, prostě vše, co je běžné ve fungující rodině. Může to velmi přispět k návratu dítěte zpět do stavu, v jakém bylo před úrazem,“ podotýká Vratislav Smolka.

I přes veškeré úspěchy současné medicíny jsou někdy lékaři bezmocní, leží na nich pak tíha poslů špatných zpráv a i oni sami se musí psychicky vypořádat s tím, že boj o život dítěte nejde vždycky vyhrát. „Pokud je ten stav špatný dlouhodobě, můžete se s tím postupně vyrovnávat, ale když se nepodaří zachránit třeba dítě přivezené z dopravní nehody nebo po jiném těžkém úrazu, zůstane vám to v hlavě. Přemýšlíte, jestli jste udělal všechno, co jste mohl,“ popisuje lékař.

Většinou si pak jde zahrát volejbal, basketbal nebo tenis. „Vyhledávám sporty, kde tu bezmoc a smutek můžu vymlátit do balonu. Potom sedneme s kamarády na pivo a vyprávíme třeba stokrát převyprávěné historky. To je moje duševní rehabilitace,“ prozrazuje. Jak ale jedním dechem říká, dětská medicína má velkou výhodu, že těch šťastných konců je v ní mnohem více. „Když od nás pacient odejde po svých a vrátí se nám ukázat, že je v pořádku, je to pro nás ten největší dar, který můžeme dostat. Je to odměna a pohlazení na duši. To je opravdu to, co nás tady všechny drží nad vodou,“ dodává Vratislav Smolka.

 

© Copyright Fakultní nemocnice Olomouc 2018. All Rights Reserved. Prohlášení o použití cookies.